Dehydratace je nedostatek tekutin v těle. Ohrožuje především děti a staré lidi.

Anestetika jsou látky, které vyvolávají znecitlivění nebo navozují ztrátu vědomí. V obou případech odstraňují schopnost vnímat bolest. Anestetika se rozdělují na celková, při kterých pacient je v bezvědomí, a na místní, při kterých pacient vnímá, ale necítí určitou oblast. Jaké jsou možnosti použití a podání anestetik najdete v tomto článku.
Anestetika lze rozdělit do několika skupin podle toho, jak a kde ovlivňují bolest. Anestetika je možno pacientovi podat mnoha různými způsoby.
Používají se tam, kde je třeba, aby pacient byl v hlubokém bezvědomí, například v chirurgii. Obvykle je podává kvalifikovaný anesteziolog - lékař speciálně vyškolený v podávání různých druhů anestézie, jeho úkolem je řídit délku a hloubku pacientova bezvědomí a během této doby pečlivě sledovat jeho životní funkce.
Během narkózy anesteziolog monitoruje pacientův puls, krevní tlak a množství dalších životně důležitých údajů, je-li to zapotřebí, podává nitrožilní infuze („kapačky") nebo transfuze. Má k dispozici řadu léků, které používá k nápravě jakýchkoliv problémů, jež mohou během operace vzniknout, jako například změny srdeční frekvence nebo krevního tlaku.
Celková anestetika se podávají dvěma způsoby: buď nitrožilně, injekcí, nebo inhalačně, vdechováním plynu. To, zda se použije jen samotná injekce nebo zda se kombinuje s inhalací, závisí na druhu a délce operace.
Ztráta vědomí nastupuje zdánlivě rychle, ale ve skutečnosti je to postupný proces, který se odehrává ve třech fázích.
V prvních okamžicích cítí pacient příjemný pocit podobný usínání a začíná ztrácet vědomí, je to tzv. úvodní fáze. Při použití moderních úvodních anestetik upadne pacient do spánku během několika vteřin.
Během druhé fáze je sice pacient v bezvědomí, ale ještě jsou zachovány některé reflexy a dýchání není zcela pravidelné. V třetí a poslední fázi je pacient v hlubokém bezvědomí, dýchá tiše a pravidelně a má uvolněné svaly. Anesteziolog umí rozpoznat známky, které se projevují v jednotlivých fázích, a určit hloubku narkózy. Nesmírně složité vybavení operačního sálu usnadňuje trvalé sledování nemocného v narkóze.
Během posledních dvaceti let bylo vyvinuto mnoho narkotizačních plynů, většina z nich příjemně voní a umožňuje rychlý návrat k vědomí.
Pacient v hlubších fázích narkózy o sobě vůbec neví, ačkoliv je možné, aby měl sny. Při použití velmi lehkých celkových anestetik se někdy stane, že pacient během operace vnímá hlasy z okolí. Je to však velmi neobvyklé a vždy přitom zůstává pod vlivem narkózy. Ženám podstupujícím císařský řez se podává co nejmenší množství anestetika, aby se předešlo jeho proniknutí do těla dítěte ještě předtím, než se přeruší společný krevní oběh.
Pro většinu velkých operací, které vyžadují celkovou narkózu, je zapotřebí podávat současně s anestetikem látky, jež uvolňují svaly. Ty navodí hluboké ochabnutí svalů a umožní mnohem snazší provedení operačního výkonu. Tyto látky způsobí rovněž ochrnutí dýchacího svalstva, což vyžaduje použití přístroje pro umělou plicní ventilaci a samozřejmě pečlivý dohled anesteziologa.
Ventilační přístroj lze přirovnat k velmi inteligentní soustavě měchů. Pokud bude umělá plicní ventilace během operace použita, zavede anesteziolog poté, co pacient usne, do jeho dýchacích cest pružnou plastikovou trubičku, „endotracheální kanylu", a utěsní ji v průdušnici nafukovacím polštářkem, kterým je její konec obalen. Soustavou hadic se kanyla připojí k ventilačnímu přístroji, který pak za pacienta dýchá a vhání mu do plic směs kyslíku a narkotizačního plynu. Anesteziolog během výkonu pečlivě kontroluje, jak rychle přístroj s pacientem dýchá, ověřuje množství vdechovaného kyslíku a zvláště pozorně sleduje množství vdechovaného anestetika.
Po dokončení operace se účinek relaxačních léků na svaly zruší nitrožilním podáním jiné látky a pacient může opět začít dýchat sám.
V současné době je velmi neobvyklé, aby zubař podával celkovou narkózu, protože je k tomu nezbytná přítomnost anesteziologa a speciální technické vybavení, které lze zajistit jen v nemocnici. Mnozí lidé by však dali přednost extrakci zubu v celkové narkóze v nemocnici než při lokálním znecitlivění u zubaře.
Někteří lékaři užívají u nervóznějších pacientů zklidňující léky. Tyto přípravky, podají-li se nitrožilně, navodí hluboký útlum, ale ne narkózu. Pacienti, kteří mají strach ze zubaře, mohou takové uklidnění velmi ocenit.
Jde o přípravky znecitlivující určitou část těla. Utlumí bolest, zatímco pacient zůstane plně při vědomí. Jsou ideální pro menší chirurgické výkony, ale lze je použít také při větších operacích, pokud pacient není schopen celkové narkózy.
Většina místních anestetik jsou synteticky připravené chemické látky, ačkoliv nejstarší z nich, kokain, je produktem rostliny Erythroxylon coca. Tyto léky brání přenosu impulsů nervovými vlákny a tak blokují cestu informace o bolesti do mozku. Přicházejí do přímého styku s nervem, proto nesmějí být dráždivé, toxické, ale naopak nejedovaté a velmi bezpečné.
Mají velmi široké pole použití. Obvykle se aplikují při šití ran, odstraňování cizích těles nebo malých kožních útvarů; většinu tělesných částí lze zbavit bolesti použitím místního anestetika.
Místní anestetika jsou všeobecně látky velmi bezpečné, ale protože snižují krevní tlak, je třeba je používat u některých pacientů s opatrností.
Nežádoucích účinků je nyní relativně málo. Při místní a míšní anestézii je někdy pociťována mírná bolest v místě vpichu i několik hodin. Při použití celkových anestetik bývaly dříve obvyklé nevolnosti a zvracení, dnes jsou již vzácné. Může se však objevit pocit ospalosti. Proto lidé po krátkodobé celkové narkóze nemohou řídit auto a je vhodné, aby je domů doprovodila další osoba. Po použití látek relaxujících svaly během celkové narkózy se mohou objevit svalové bolesti trvající několik dnů.