Komplikace dekubitů

Komplikace dekubitů

Dekubity, neboli proleženiny, jsou rány vzniklé v důsledku působení tlaku na kůži a podkožní tkáně. Dekubity se vyskytují u starších jedinců, nejčastěji nad 70 let věku. Je to dáno především změnami spojenými s procesem stárnutí, například ztenčením kůže, snížením průtoku krve kůží, či přibývání podkožního tuku. Dekubity jsou velice problematické z hlediska léčby a proto je vhodné předcházet jejich vzniku, stejně tak jako i vzniku jejich komplikací.

Vznik dekubitů

Dekubity vznikají na podkladě sníženého prokrvení kůže a podkožních tkání, u kterých dochází k nekróze, tedy odumírání. Při jejich vzniku se uplatňují jak vnitřní, tak zevní faktory. Mezi zevní faktory patří především tlak. Při dlouhodobém tlaku tkání proti tvrdému materiálu, nejčastěji kosti, dochází k snížení prokrvení a okysličení těchto tkání. Nejcitlivější jsou tuková a svalová tkáň, které také odumírají jako první a postupně se nekróza šíčí směrem k povrchu. Dalšími zevními faktory podílejícími se na vzniku dekubitů jsou tření a zvýšená vlhkost kůže daná inkontinencí. Vnitřními faktory jsou jiná probíhající onemocnění, podvýživa, špatný stav kůže, nebo užívání některých léků.

Klinické projevy a stádia dekubitů

Jak bylo zmíněno výše, dekubity vznikají v hlubokých tkáních, tedy ve svalech a tukové tkáni, a šíří se směrem k povrchu těla. Proto se často dekubity odhalí až při rozsáhlejších afekcích. Z hlediska rozsahu dekubitů rozlišujeme 4 stupně.

Dekubity 1.stupně se vyznačují neporušenou kůží, která je zarudlá a oteklá.

Dekubity 2.stupně mají již částečně porušen kožní kryt, mohou být přítomny puchýřky, či mělké vředy. Okolí rány je oteklé, zarudlé a bolestivé.

Dekubity 3.stupně představují červenofialové rány s porušenou kůží s případnou sekrecí.

Dekubity 4.stupně patří mezi nejzávažnější stádium a jedná se o poruchu celé vrstvy kůže včetně hlubokých struktur, jako jsou šlachy, svaly, kosti a přilehlé klouby.

Komplikace dekubitů

 Nejčastější komplikací dekubitů je infekce. Ta se vyskytuje především u dekubitů 2.,3., a 4.stupně a vzniká nejčastěji do 48h. Na povrchu kůže se fyziologicky nacházejí některé bakterie, které nijak neškodí až do chvíle kdy se dostanou do otevřené rány. Klinicky se infekce dekubitu projeví zarudnutím, otokem, zápachem a hnisavou sekrecí. Z celkových příznaků je dominantní především zvýšená teplota. Nejčastějšími bakteriemi podílejícími se na infekci jsou zlaty stafylokok,Streptokok A, Pseudomonas Aeruginosa, nebo Escherichia Coli. Dle vyvolávající bakterie se můžeme setkat s bělavým, modrozeleným, či hnědým povlakem na povrchu rány. Infekce dekubitů je nebezpečná z důvodu možného šíření do svého okolí, kdy vede ke vzniku zánětu kostí, tzv. osteomyelitidy, či sousedních kloubů. Zároveň se však může šířit do celého těla prostřednictvím krve a způsobuje závažný a život ohrožující septický stav. V neposlední řadě je třeba zmínit možnou ztrátu bílkovin, což vede k dalšímu zhoršení stavu výživy pacienta a zhoršení obranyschopnosti organismu.

 Léčba dekubitů

V rámci léčby dekubitů je nutné zaměřit se v první řadě na základní onemocnění, které se na vzniku proleženin podílejí. Léčba dekubitů může být chirurgická, která se užívá u proleženin 2.,3., a 4.stupně, kdy se odstraní veškerá odumřelá tkáň. Druhou metodou je užití speciálních krycích materiálů. Dekubity 1.stupně se obvykle pouze omývají fyziologickým roztokem a potírají olejem, či mastí. U dekubitů 2.stupně je vhodné chirurgicky odstranit odumřelou tkáň a ránu krýt polyuretanovými obvazy, které se při styku s ránou mění v gel. Ve 3. a 4 stádiu dekubitů odstraňujeme nekrotické hmoty a aplikujeme speciální obvazy podporující hojení, například hydrogely, či hydrokoloidy. V neposlední řadě je třeba farmakologicky tlumit bolest, která dekubity provází.

Prevence dekubitů

Vzhledem k tomu, že se dekubity velice obtížně léčí, je vhodné proto jejich vzniku přecházet. Základem prevence dekubitů je pravidelné polohování pacienta, kterým dosáhneme snížení doby působení tlaku na tkáň. Dalším preventivním opatřením je užívání antidekubitálních pomůcek, kdy se jedná o molitanové, či vzduchové podložky, polštáře, nebo matrace. Vzduchové antidekubitální matrace umožňují opakovaným nafukováním a vyfukováním měnit tlak na jednotlivá místa. Prevence dekubitů spočívá i v opakované kontrole kůže, mytím vlažnou vodou a potírání regeneračními přípravky. Pokud je pacient inkontinentní, je nezbytné zajistit výměnu ložního prádla a zajistit suchost pokožky.