Léčba mononukleózy

Mononukleóza

Mononukleóza je onemocnění lymfatické tkáně vyvolávané virem Epstein-Barrové, které se objevuje převážně u starších dětí a mladých dospělých. V dospělém věku prodělal infekci tímto virem téměř každý člověk. Virus se přenáší hlavně orálně. Během akutní fáze onemocnění, jakož i několik měsíců poté, se virus vylučuje slinami a vzniká tak nebezpečí nákazy pro oslabené osoby.

Inkubační doba mononukleózy je 5 až 7 týdnů poté se objevují necharakteristické celkové příznaky jakými jsou bolest v krku, únava či nevolnost. S odstupem několika hodin či dní se objevují hlavní příznaky, jako horečka a otoky lymfatických uzlin, které daly mononukleóze druhý název žlázová horečka. Diagnóza se stanovuje pomocí typických hlavních příznaků a také na základě laboratorních hodnot. Léčba bývá velmi úspěšná a komplikace jsou poměrně vzácné. Jsou však zaznamenány chronické průběhy, při kterých pak postižení měsíce, ba dokonce ještě déle, trpí horečkou, dlouhodobou únavou až chronickým vyčerpáním organismu.

Příznaky mononukleózy

Příznaky mononukleózy mohou být velmi podobné příznakům jiného infekčního onemocnění, a to angíně. Po celou dobu infekce se u nemocného objevují horečky, které probíhají tzv. remitentně, což znamená, že stoupá a poté odezní. V této době se vytváří většinou generalizované, tzn. postihující celé tělo, opuchnutí lymfatických uzlin. Zejména na krku se mohou objevit lymfatické uzliny s rozlišnou konzistencí velké až jako slepičí vajíčko. Konzistence přitom sahá od pevné přes měkkou až houbovitou. Zvětšené lymfatické uzliny se však nacházejí i v hrudním koši nebo v břišní dutině.

Po vytvoření otoku lymfatických uzlin dochází u 80 % pacientů k takzvané monocytové angíně. Je to zánět mandlí, které jsou silně oteklé a červené, a často se objevují šedo-bílé povlaky. Tyto změny zmizí většinou po 1 až 2 týdnech. Ke konci onemocnění, zhruba ve 2. až 3. týdnu dochází ke zvětšení sleziny tzv. splenomegalii.

Léčba mononukleózy

Léčba mononukleózy jakožto virového onemocnění probíhá především v klidu na domácím lůžku. Podobně jako u většiny virových onemocnění není k dispozici lék, který by přirozeně bojoval proti virovému původci choroby. U bakteriálních infekcí můžeme použít antibiotika, která zastavují růst bakterií či jiných mikroorganismů chlamydií, mykoplasmat nebo je přímo ničí. Při léčbě virových infekcí můžeme použít antivirotika neboli protivirové léky.

Hlavní náplň léčby

Před zahájením léčby je nutné provést výtěr z krku, mimo jiné i kvůli vyloučení mnohem častější bakteriální angíny. Pokud není angína prokázána, dochází nemocný pouze pravidelně na infekční oddělení a dodržuje domácí léčebný režim. Ten spočívá především ve speciální dietě, která nezatěžuje játra, jenž jsou během mononukleózy zasaženy a dochází k jejich zvětšení. Dieta spočívá v omezení živočišných tuků a dostatečným příjmu uhlohydrátů. Vhodné jsou lehké, dobře stravitelné pokrmy a pro obnovu funkce jater se pacientům doporučuje pít bylinné čaje.

Je potřeba tlumit horečky

Během léčby se objevují časté horečky, které musíme tlumit vhodnými léky, jako kyselinou acetylsalicylovou nebo paracetamolem. Jedním z prvních příznaků mononukleózy je dlouhodobá nadměrná únava, která se někdy označuje jako tzv. únavový syndrom. Jeho projevy tlumíme doplňky stravy jako vitaminem C nebo B-komplexem. Důležitou součástí léčebného režimu je omezení kontaktní sportů a rizikových pohybových aktivit. Velmi vzácnou komplikací je totiž roztržení jater nebo sleziny. Tyto orgány jsou během mononukleózy zvětšené a těsně přiléhají na na kostru a jsou mnohem náchylnější. Toto omezení platí zhruba šest měsíců po prodělání infekce.

Při komplikacích léčby mononukleózy

Pokud se vyskytnou komplikace, musí se léčit cíleně. U dodatečných bakteriálních infekcích, které vyžadují podávání antibiotik, existuje reálné nebezpečí výskytu alergické reakce. To platí hlavně pro farmakum ampicilin, který se lidské medicíně používá zřídka pro jeho časté alergické projevy.

Komplikace mononukleózy

Komplikace mononukleózy jsou vzácné. V krvi může dojít ke snížení počtu zbývajících krevních buněk, např. červených krvinek anémií, krevních destiček trombocytopenií, bílých krvinek granulocytopenií. Na srdci se může vyskytnout zánět osrdečníku, perikarditida, nebo zánět srdečního svalu, myokarditida. Dýchání může být omezeno otokem lymfatických uzlin, jakož i zánětem plic. Komplikace centrálního nervového systému se projevují jako encefalitida neboli zánět mozku či zánětem mozkových blan. Při dosud jmenovaných komplikacích je možná terapie kortikoidy.