Hltan

Jak již bylo výše zmíněno, hltan spojuje dutinu ústní a nosní s polykacími cestami. Tvar hltanu a jeho horní a širší části určují lebeční kosti v jeho okolí, zatímco dolní, užší konec se pomocí svalů připojuje zezadu k chrupavkám hrtanu. Vnitřní sliznice hltanu přechází plynule do sliznice úst a obsahuje množství hlenový žlázek. Jimi produkovaný hlen udržuje sliznici úst a hltanu během jídla a mluvení zvlhčenou.

Rozdělení hltanu

Anatomicky se hltan dělí na tři části podle jejich umístění a funkce, kterou plní.

• Nejvyšší částí hltanu je nosohltan (nasopharynx). Jeho název se odvozuje od jeho polohy - leží za nosní dutinou nad měkkým patrem, které jej vlastně odděluje od zbytku hltanu. Při zvednutí měkkého patra se nosohltan uzavře. Děje se tak při polykání, aby potrava nevnikala do nosu a nevytékala zpět. Na stropě nosohltanu jsou dvě oblasti nahromaděné lymfatické tkáně, které tvoří tzv. nosní mandli. Zbytňují zejména u dětí a někdy mohou působit problémy. Po stranách nosohltanu ústí také Eustachovy trubice, které jej spojují s dutinou středního ucha a slouží k vyrovnávání tlaku vzduchu. Z toho plynou poměrně časté komplikace zánětů nosohltanu, kdy se infekce může snadno rozšířit do středoušní dutiny.
• Pod nosohltanem je střední část hltanu související široce s ústy (oropharynx). Představuje cestu pro polykanou potravu a pro vzduch vdechovaný ústy. Je mnohem pohyblivější než nosohltan, svaly stahující tuto část hltanu se podílejí na tvorbě řeči stejně jako hrtan. Současně pomáhají jazyku protlačovat potravu dolů do jícnu. Důležitou součástí jsou „krční mandle"- tonzily. Jde o nahromaděnou lymfatickou tkáň, která je součástí imunitního systému a účastní se boje proti choroboplodným zárodkům pronikajícím do organismu s potravou a vzduchem. Často zbytňují při zánětech, zejména v dětském věku.
• Nejníže uloženým úsekem hltanu je jeho část související s hrtanem. Ta se účastní polykání potravy. Nachází se těsně za hrtanem, s nímž ji spojují svaly. Sliznice hltanu v této část přechází na hrtanové chrupavky. Stažením svalů této části hltanu se sousto protlačuje do jícnu. Při polknutí se současně uzavře hrtanová příklopka (epiglotis) a uzavře tak dýchací cesty, aby sem nemohla potrava nebo tekutina proniknout. Chrání tak průdušky a plíce před infekcí, která by se sem mohla s jídlem zanést.

Nemoci hltanu

Zdaleka nejčastějším onemocněním hltanu je jeho zánět, faryngitida, který vnímáme jako bolest v krku. Zánět hltanu může být akutní nebo chronický, v takovém případě trvá někdy i celé měsíce nebo léta.
Nejčastěji se hltan zanítí při běžném nachlazení. Právě bolest v krku bývá prvním příznakem a objevuje se ještě před začátkem kašle nebo kýchání. Kromě těchto virových zánětů může hltan napadnout také streptokoková infekce a vyvolat onemocnění.
Hlavním viníkem chronického zánětu hltanu je kouření a nadměrné pití alkoholu. K chronické faryngitidě může vést nadbytek obojího a pouze přerušení návyku, především kouření, umožní trvalé vyléčení. Další příčinou chronického zánětu může být dlouhodobý výtok z nosní dutiny - tzv. „zadní rýma". Dochází k tomu často při ucpání nosní dutiny a dlouhodobém dýchání ústy. Příčiny musí odhalit lékař.

Léčba nemocí hltanu

Léčba zánětů hltanu závisí samozřejmě na jeho příčině, ale zhruba ji lze rozdělit do dvou skupin: za prvé na léčbu nemocí zaviněných viry, která obecně nereagují na antibiotika, a za druhé na léčbu bakteriálních infekcí, například streptokokových, při nichž lze antibiotika s úspěchem použít. Na vyvolání zánětu hltanu se může podílet současně probíhající zánět hrtanu (laryngitida), vedlejších nosních dutin (sinusitida) nebo krčních mandlí (tonzilitida). Také spála je infekce horních dýchacích cest provázená silným zánětem hltanu. Postižení hltanu může doprovázet i celková onemocnění, jako je mononukleóza, spalničky nebo zarděnky.