Úzkost

Úzkost

Úzkost je emoční stav, vnímaný jako nepříjemný, jehož příčina není zcela jasná. Úzkost postihuje jak muže, tak ženy jakéhokoliv věku, včetně dětí. Tento stav vždy bývá doprovázen fyzickými příznaky, které jsou pro člověka nepříjemné, ale i přesto mají důležitou ochrannou a informační roli v životě člověka. Úzkost může být spontánní, nebo v souvislosti s určitými okolnostmi, kdy mluvíme o situační, či fobické úzkosti. Pokud se úzkost rozvine při pouhé myšlence na nějakou situaci, pak mluvíme o anticipační úzkosti. Pokud se úzkost opakovaně vrací a má vliv na každodenní život člověka, mluvíme o úzkostných poruchách, u kterých rozlišujeme několik forem.

Vznik úzkosti

Dlouhou dobu panoval názor, že za vznikem úzkosti, a tedy úzkostných poruch, stojí především psychologické faktory. V současné době se ví, že ke vzniku úzkosti je potřeba mnoho biologických faktorů, které mají podstatnou roli v rozvoji těchto poruch. Existuje řada teorií, které se snaží vysvětlit vznik úzkosti. Zajímavé jsou především psychoanalitická a etologická teorie vzniku úzkosti.

Psychoanalytická teorie praví, že za vznikem úzkosti stojí konflikt z raného dětství, kdy byla výchova dítěte příliš přísná a omezující. Stresové situace v dospělosti pak patrně vedou k potlačení obranných mechanismů a konflikt z dětství se začne projevovat jako úzkost.

Etologická teorie zdůrazňuje potřebu pevné vazby mezi jedincem a blízkou osobou, tedy nejčastěji rodiči. Pokud jedinec neměl možnost s nimi prožít v dětství pevný a citově stabilní vztah, může se v dospělosti stát, že stresové situace vyvolají pocit úzkosti.

Formy a projevy úzkostných poruch

Úzkostné poruchy jsou jedny z nejčastějších duševních onemocnění, kdy postihují až 25% populace vyspělých zemí. Existuje řada úzkostných poruch, kdy jedny z nejčastějších jsou fobické úzkostné poruchy, panická porucha, generalizovaná úzkostná porucha a posttraumatická stresová porucha.

Fobické úzkostné poruchy

Fobické úzkostné poruchy, v široké veřejnosti známé a nazývané jako fobie, jsou charakterizované bezdůvodným strachem z věcí, lidí, nebo situací. Mezi fobické úzkostné poruchy řadíme agorafobii, sociální fobii a izolované fobie.

Agorafobie

Agorafobie v současné době představuje bezdůvodný strach z velkých otevřených prostor, ale i z prostor uzavřených, které se dříve označovala jako klaustrofobie. Přibližně dvakrát častěji jsou postiženy ženy, než muži a druhotně se může objevit i deprese.Tato úzkostná porucha se objevuje mezi 18-35 lety a je nutné ji léčit co nejdříve, jelikož má tendenci  přecházet do chronicity. Udává se, že až u 20% nemocných dochází k invalidizaci v důsledku agorafobie.

Tento typ fobické úzkostné poruchy se projevuje strachem z opuštění domova, z přítomnosti v davu, nebo z cestování veřejnými dopravními prostředky. Pacienti trpící touto úzkostnou poruchou mají strach být na veřejném místě jako jsou restaurace, divadla, obchodní domy, nebo i jiných místech, kde se shromažďuje větší počet lidí. Takovýto jedinec obtížně snáší i stání ve frontách. Proto se těmto situacím nemocný vyhýbá a v některých případech je doslova uvázán na domácí prostředí. Někteří jsou schopni opustit domov pouze v doprovodu blízké osoby. Tento strach a úzkost je provázen řadou fyzických příznaků jako je bušení srdce, zrychlené dýchání, zrychlená srdeční frekvence, třes, bolesti na hrudi, dušnost, neklid, nevolnost, závratě, pocity na omdlení, strach ze ztráty kontroly a vědomí, nebo návaly horka či mrazení.

Léčba agorafobie je farmakologická a psychoterapeutická. V rámci farmakoterapie se podávají antidepresiva, nejčastěji imipramin, nebo klomipramin. Dále se užívají i anxiolytika, které působí na úzkostnou složku poruchy. Zde se nejčastěji užívá klonazepam, nebo alprazolam. Pokud je nezbytné zvládnout stav co nejrychleji, aplikují se benzodiazepiny, které by se však měly do 6 týdnů vysadit, jelikož hrozí riziko vzniku závislosti. V rámci psychoterapie se volí kognitivně-behaviorální terapie, která má za úkol naučit pacienta ovládat, hodnotit a především změnit myšlenky, které ho vedou k úzkosti. Pacienti jsou navíc vystaveni situacím, kterých se obávají.

Sociální fobie

Sociální fobie je úzkostná porucha, která je typická strachem z kontaktu s jinými lidmi. Jedná se o jednu z nejčastějších psychických poruch vůbec a postihuje muže i ženy stejně často, což ji odlišuje od jiných úzkostných poruch. Asi 40% onemocnění se rozvíjí do 10 let věku a v 95% začíná před dovršením 20 roku života. Nemocní trpící touto úzkostnou poruchou mají obavy, že nebudou příznivě přijati, nebo že nepodají očekávaný výkon a proto se těmto situacím vyhýbají. V rámci sociální fobie se můžeme setkat s izolovanou formou, kdy jedinci mají strach například z veřejného vystoupení, nebo s generalizovanou formou kdy mají tito jedinci strach z veškerých sociálních kontaktů.

Sociální fobie se projevuje často obavami ze situací, jako je být představen, či pozorován, přijímat návštěvy, telefonovat, setkat se s autoritami, mluvit na veřejnosti, jíst ve společnosti více lidí, nebo být terčem žertů. V těchto situací se vyvinou tělesné příznaky úzkosti, jako je bušení srdce, chvění, pocení, sucho v ústech, pocity prázdnoty v žaludku, bolesti hlavy, nebo návaly horka, či chladu.

K léčbě sociální fobie se uchylujeme především tehdy, pokud vyhýbavé chování pacienta významným způsobem narušuje jeho běžný život. Léčba spočívá v psychoterapii se zaměřením na nácvik sociálních dovedností, expozici obávaným situacím a změnu myšlenkových pochodů týkajících se obávaných situací. Z hlediska farmakoterapie se podávají antidepresiva, benzodiazepiny, či tzv. beta-blokátory.

Izolované fobie

Izolované, neboli specifické fobie, představují úzkostné poruchy ze specifických situací, objektů, nebo činností. Izolované fobie jsou jedny z nejčastějších duševních chorob, které postihuje asi 2x častěji ženy. Důsledky izolované fobie však nebývá závažný. Můžeme se setkat s akrofobií, tedy strachem z výšek, aichmofobií, strachem z ostrých předmětů,l brontofobií, tedy strachem z hromu, nyktofobií, strachem z tmy, nebo ofidofobií, strachem z hadů. Méně obvyklé jsou siderodromofobie, tedy strach z železnice, nebo triskaidefobie, tedy strach z čísla 13. Nemocní mají obvykle strach z výsledku, který vychází z kontaktu s daným objektem a nelze je nikterak uklidnit. Léčba spočívá v kognitivně-behaviorální terapii s postupnou expozicí pacienta s obávanými objekty.

Panická porucha

Panická porucha představuje náhle vzniklé a periodicky se opakující záchvaty masivní úzkosti, tedy paniky, které nejsou vázány na žádné okolnosti, či situace. U všech záchvatů se vyskytuje bušení srdce, dušnost, bolest na hrudi, závratě a téměř vždy se objevuje strach ze smrti. Postižení často pomýšlí, že prodělali infarkt srdce, nebo trpí jinou závažnou chorobou. Vlastní záchvat trvá 5-20minut, ve výjimečných případech až 1 hodinu. Někdy se setkáváme s tzv. panickou poruchou bez strachu ze smrti. Udává se, že až 40% těchto pacientů jsou v péči mimo psychiatrické oddělení. První záchvat masivní úzkosti přichází často v souvislosti s psychicky vypjatou situací, jako je smrt někoho blízkého, nehoda, rozchod, či rozvod. Léčba masivní úzkosti by měla být zahájena co nejdříve. Indikují se anxiolytika, jako je alprazolam, a kognitivně behaviorální terapie. K dlouhodobé léčbě se podávají antidepresiva.

Generalizovaná úzkostná porucha

Generalizovaná úzkostná porucha je charakteristická výraznými úzkostnými projevy dlouhodobého trvání. Jedná se o záležitost trvající alespoň 6 měsíců a mluvíme tak o chronické úzkosti. Ženy bývají touto poruchou postiženy dvakrát častěji než muži a projevuje se neustálým očekáváním špatných věcí, plačtivostí, neschopností se soustředit a odpočívat. Fyzické příznaky zahrnují bolesti hlavy, pocení, třes, svalovým napětím a nespavost. Léčba spočívá v podávání anxiolytik, antidepresiv, nebo agonistů 5HT-receptorů, mezi které patří například Buspiron. Nezbytná je také psychoterapie ve formě kognitivně-behaviorální terapie.

Posttraumatická stresová porucha

Posttraumatická stresová porucha vzniká u predisponovaných osob jako opožděná reakce na intenzivní stresovou událost. Postihuje častěji ženy a jedná se o reakci, která se rozvíjí do 6 měsíců od stresující události. Ta může být ve formě fyzického napadení, nebo vyhrožování, zatímco u mužů se spíše vyskytuje jako následek účasti ve válce. Postižený opakovaně prožívá událost v živých snech i myšlenkách a typicky se vyhýbá místům, kde k tomuto negativnímu zážitku došlo. Jedinec trpí poruchami spánku, úzkostí, nesoustředěností a má sklon k úlekovým a agresivním reakcím. Cítí se navíc být odcizen lidem a ztrácí zájem o své předchozí koníčky a aktivity. Léčba této úzkostné poruchy spočívá v podávání antidepresiv, antimanik, antipsychotik a beta blokátorů. Je však nutné terapii doplnit o kognitivně behaviorální, nebo dynamickou psychoterapii.