Jícen

Jícen

Jícen, řecky oesophagus, je součástí trávicího systému a tvoří hlavní spojnici mezi dutinou ústní a žaludkem. Slouží k přesunu potravy a tekutin do žaludku. Tomu odpovídá i jeho podlouhlý trubicovitý tvar, uvnitř dutý. U dospělého člověka se délka jícnu pohybuje kolem 25 cm a průměr je asi 1,5 cm. Aby pohyb sousta nebyl závislý pouze na zemské přitažlivosti, vyvinula se u jícnu takzvaná peristaltika, což je rytmické stahování stěn, vytvářející vlnu posouvající sousto směrem k žaludku. Proto je možné polykat sousta i při poloze hlavou dolů.

Poloha jícnu

Jícen probíhá v krku za průdušnicí a jeho horní konec je napojen na hltan. Větší část pokračuje dále v hrudníku, konkrétně zadním mezihrudím mezi oběma plícemi, a nejkratší úsek se nachází v dutině břišní, tedy pod bránicí. Otvor v bránici, kterým jícen prochází, se nazývá hiatus oesophageus. Oba konce trubice jsou ohraničené svěrači, přičemž dolní jícnový svěrač je tvořen pouze oblastí zvýšeného klidového napětí svaloviny, tudíž ve skutečnosti nejde o svěrač v anatomickém slova smyslu. Horní svěrač má za úkol bránit nasávání vzduchu do trávicí soustavy při nádechu, kdežto svěrač dolní zabraňuje návratu potravy z žaludku zpět do jícnu.

Struktura jícnu 

Vnitřní povrch trubice je vystlán mnoha vrstvami nerohovějících dlaždicových buněk tvořící sliznici. Ta je v klidu uspořádaná do podélných řas a záhybů, takže na příčném řezu vytváří hvězdicovitý útvar. Při polknutí sousta dojde k roztažení jícnu a vyhlazení řas. Na povrch sliznice ústí malé žlázky. Dále se ve stěně nachází vrstva svaloviny, která je v horní třetině orgánu tvořena buňkami příčně pruhovanými, jež jsou ovladatelné naší vůlí. To je důležité pro správné polknutí potravy. Zbytek jícnu je tvořen svalovinou hladkou, kterou již není možné vůlí ovlivňovat, ta má na starosti vytváření peristaltické vlny. Po této vlně následuje ještě stažení stěn odstraňující zbytky sousta usazené na jejich povrchu, tzv. samočisticí schopnost jícnu.

Zúžená místa v jícnu

Vnější povrch jícnu je potažen adventicií, což je vrstva řídkého vaziva, která spojuje jícen s okolím. Výjimku tvoří břišní úsek, kde je místo adventicie seróza, tedy tenká lesklá blána. V průběhu tohoto orgánu se nacházejí tři přirozená zúžení prostoru pro průchod sousta. Prvním je Kiliánovo ústí, které se nachází na úrovni prstencové chrupavky na krku, druhé je v místě křížení s levou hlavní průduškou a třetím je průchod skrz hiatus oesophageus. V těchto zúžených místech často začínají různé chorobné procesy. Při endoskopickém vyšetření je zřetelná takzvaná linie Z, která vytváří hranici mezi jícnem a žaludkem.

Onemocnění jícnu

Jícen může být postižen řadou onemocnění jak vrozených, tak získaných. Vrozené vady jícnu se objevují po narození dítěte a je nutné je řešit operativně. Mezi vrozená onemocnění jícnu patří: 

• neprůchodnost jícnu
• píštěle jícnu
• zúžení jícnu

Častější jsou však onemocnění získaná, mezi něž patří infekce vyvolané mnoha druhy mikrobů, bakterie, plísně a viry. Setkáváme se ale i s chorobami neinfekčními. Z nich se nejvíce vyskytuje refluxní nemoc jícnu, jícnové kýly, ale i nádory jícnu. Nemoci tohoto orgánu se obvykle projevují potížemi s polykáním, bolestí na hrudi, pocitem cizího tělesa v krku. 

Refluxní nemoc jícnu

Refluxní choroba jícnu je stav, kdy je sliznice jícnu drážděna žaludečními šťávami. K tomu dochází v důsledku nesprávné funkce dolního jícnového svěrače. Kyselý žaludeční obsah se tak dostává do dolní části jícnu, kterou dráždí a vyvolává zde zánět, refluxní ezofagitidu. Refluxní choroba se projeví především pálením žáhy. Pokud je jícen drážděn kyselým obsahem žaludku dlouhodobě, dochází v této lokalizaci ke změnám ve výstelce sliznice a vzniku tzv. Barretova jícnu. Na jeho podkladě velice často vzniká zhoubný nádor jícnu. Proto je nezbytné toto onemocnění léčit. Základem léčby refluxní choroby jsou především režimová opatření. Význam má snížení tělesné hmotnosti u obézních jedinců a úprava jídelníčku. Z léčiv doporučovaných při refluxní chorobě jsou v zásadě nejúčinnější ta, která snižují kyselost žaludečních šťáv. V některých případech je možné podstoupit i léčebný chirurgický zákrok. 

Hiátová hernie 

Hiátová hernie neboli hiátová kýla znamená vysunutí jícnu a horní části žaludku z břišní dutiny nahoru do dutiny hrudní. Přesná příčina vzniku tohoto onemocnění není známa, ale předpokládá se nedostatečnost závěsného aparátu mezi jícnem a bránicí. Toto onemocnění vzniká častěji u jedinců obézních a ve vyšším věku. Vyskytující se příznaky onemocnění obvykle souvisejí až s jeho komplikacemi. Hiátová hernie je často provázena refluxní nemocí. Pro správné stanovení diagnózy je nezbytné rovněž použití zobrazovacích metod. Pro stanovení diagnózy hiátové hernie se užívá kontrastního rentgenového vyšetření. Pacient při tomto vyšetření vypije látku, která je různými orgány různě absorbována. Tak může kontrastní látka odhalit případně strukturální změny orgánů. V závislosti na typu hiátové hernie se volí léčba farmakologická či chirurgická.

Nádory jícnu

V rámci nádorového onemocnění jícnu se můžeme setkat jak se zhoubnými, tak nezhoubnými nádory. Lepší prognózu mají nezhoubné nádory, které rostou pomalu, nepronikají do svého okolí a nezakládají tzv. metastázy, tedy druhotná nádorová ložiska. Naproti tomu zhoubné nádory rostou rychle, pronikají do svého okolí, a tím ho destruují a zakládají metastázy.

• Nezhoubné nádory jícnu většinou nepůsobí žádné obtíže. Vzácně se může vyskytnout porucha polykání či krvácení. Mezi nezhoubné nádory jícnu patří leiomyomy, lipomy, fibromy, adenomy, či papilomy. Liší se podle toho, z jaké tkáně vycházejí. Diagnostikují se pomocí endoskopických metod. V případě, že působí svému nositeli potíže, jsou indikovány k odstranění.
• Zhoubné nádory jícnu vznikají častěji u mužů ve věku 50–70 let. Vznikají v souvislosti s kouřením, příliš kořeněnou stravou či častou konzumací alkoholu. Nejčastěji vznikají na podkladě Barretova jícnu, tedy stavu vznikajícímu při refluxní chorobě jícnu. Diagnostika se opírá o endoskopické metody s odebráním vzorků k podrobnému vyšetření. Léčba zhoubného nádoru jícnu závisí na stádiu onemocnění. Můžeme volit mezi chirurgickou léčbou, radioterapii a chemoterapií.