Imunitní systém - imunita

Imunitní systém - imunita

Imunitní systém patří k základním mechanismům organismu, které udržují stav vnitřního prostředí v rovnováze. Jeho funkcí je rozpoznávání škodlivého od neškodného a tím chrání organismus před škodlivinami zevního i vnitřního původu. Také dokáže rozpoznat vlastní tkáně a udržuje vůči nim toleranci. Imunitní systém je tvořen buňkami, které se nacházejí v krvi a míze (lymfě) nebo v některých tkáních a orgánech. Tyto orgány dělíme na primární – ve kterých buňky imunitního systému vznikají a dozrávají (kostní dřeň a tymus – brzlík) a sekundární, ve kterých buňky přicházejí do kontaktu s cizorodými látkami (slezina, mízní uzliny). Imunita je vlastně schopnost organismu odolávat škodlivým vlivům. Látky, které imunitní systém rozpozná a reaguje na ně se nazývají antigeny. Nejčastěji jsou to látky z vnějšího prostředí, mohou však pocházet i z organismu samotného. Obecně imunitu můžeme rozdělit na nespecifickou – vrozenou a specifickou – získanou.

Imunitní systém - imunita nespecifická

Nespecifická imunita představuje přirozenou odolnost organismu vůči původcům infekcí a jiným cizorodým látkám. Je vývojově starší než specifická imunita. Její výhodou je rychlý nástup imunitní odpovědi a nevýhodou, že si nedokáže vytvořit paměť a i při opakovaném střetu s antigenem reaguje stejně jako po prvé. K nespecifické imunitě řadíme mechanické bariéry jako je neporušená kůže a sliznice a přirozená mikroflóra, která brání pomnožování škodlivých bakterií. Nespecifickou imunitu dále reprezentují dvě složky: komplement a fagocytóza. Komplement je soubor specifických bílkovin, které v případě infekce zvyšují propustnost krevních cév, přitahují bílé krvinky – leukocyty, tím pádem navozují zánět a podporují fagocytózu. Fagocytóza je děj, při kterém jsou pohlcovány a usmrcovány cizorodé částice, převážně bakterie. Buňky schopné fagocytózy patří k bílým krvinkám a nazývají se makrofágy.

Imunitní systém - imunita specifická

Specifická imunita je vývojově mnohem mladší nežli imunita nespecifická. Její výhodou však je, že po střetu s antigenem se vytváří imunitní paměť a při opakovaném střetu reaguje mnohem rychleji a intenzivněji. Toto je také podkladem pro očkování. Hlavními složkami specifické imunity jsou bílé krvinky - lymfocyty. Ty dělíme na dvě skupiny. T-lymfocyty vykonávají buněčnou ochranu a B-lymfocyty protilátkovou obranu. Cytotoxické T-lymfocyty dokážou přímo zničit buňky, které nesou antigen a jedná se většinou o virem nebo nádorem napadené buňky. Naproti tomu pomocné T-lymfocyty rozpoznají antigen a aktivují B-lymfocyty k produkci protilátek. B-lymfocyty se po styku s antigenem přeměňují v plasmatické buňky a produkují protilátky bílkovinové povahy, kterým říkáme imunoglobuliny. Protilátky naváží antigen a zneškodní ho. Pokud se organismus potká s tím samým antigenem po druhé, vytváří se protilátky rychleji a ve větším množství.

Porucha funkce imunitního systému

Imunitní systém slouží na obranu vůči původcům onemocnění a cizím látkám, které se do těla dostali zvenčí. Z toho vyplývá také schopnost rozeznat a odstranit chorobně změněné tělu vlastní buňky. Při přehnaných reakcích organismu na antigeny může dojít až ke vzniku alergií. Pokud se imunitní systém obrátí vůči svým vlastním buňkám, které není schopen rozpoznat a poškozuje je, dochází k tzv. autoimunitním onemocněním. Pokud však imunitní systém není schopen rozpoznat chorobně změněné buňky, může to vést až k vývoji zhoubných nádorů. Někdy imunitní systém nemusí být dostatečně vyvinutý a tehdy mluvíme o syndromech nedostatečné imunity. U postižených to vede k zvýšené náchylnosti k infekcím.